Starší novinky rok »2004« »2005«

8. prosince 2006

Náhoda tomu chtěla a já se začátkem prosince vypravila s pasem za hranice ;o) Protože jsem veskrze slušně vychovaná, vzala mě panička s sebou na několikadenní výlet nejprve do Bratislavy a zpáteční cestou do vánoční Vídně. Bydlela jsem v moc pěkném hotelu v samém centru Bratislavy, kde jsou na pejsky moc hodní... Mohla jsem chodit i do restaurace, a když šla panička večer do opery, byla jsem, jak sama říkala, potichu jako myška... Opery jsem si sice neužila, zato den jsme strávily u soutoku Dunaje s Moravou. Bylo 15°C a sluníčko hřálo. Podivná to zima...

Soutok Dunaje s Moravou - pod Děvínem.

Jůůůůů... Trénuju na večer, abych slyšela až do opery... ;o)

červenec 2006

Tak se nám s holkama Miškou a Aireenkou zase vyplnilo jedno přání!

Přesně po roce jsme s paničkou dostaly pozvání k tetě Líbě na chalupu! Víkend měl být sice ve znamení sběru borůvek, ale k naší velké psí radosti nebylo co sbírat, neb na keřících se pouze tu a tam něco scvrkle modralo a pak, i kdyby snad někdo pomyslel, že se pokusí najít něco víc odpovídajícího modrému standardu, pro hromadné nálety komárů v lese vydržel slabou půlhodinku... Což jsme my, psí holky, samozřejmě uvítaly a s chutí se vrhaly do bazénu, těšily se na výtečnou mňamku hostitelů (i když, po pravdě, byla to spíše panička, kterážto víkend pojala jako vskutku výživný a výkrmný... :o)), běhaly po louce a když už nám byl bazén malý, zaběhly jsme si pořádně zaplavat do rybníka... Byla to v těch posledních vedrech opravdu idylka a víkend veskrze odpočinkový...

Velké díky našim hostitelům!!!!!

červenec 2006

Rok se s rokem sešel a jelo se opět do mých oblíbených TATER!!! Protože jsem byla obzvlášť v dobré fyzické kondici, panička mi letos připravila opravdu náročné túry. Takže jsme tradičně provozovaly dog-trekking a užily jsme si to náramně :o)

V tlapkách mám po letošku už víc než tisíc mil, mno, těch psích určitě... ;o)

Schodila jsem totiž Západné, Vysoké i Belianske Tatry... a navrch ještě kousek Malé Fatry :o)

Léto bylo těch 14dní jako vyšité, vodičky jsem využila vrchovatě a všude, kam jsem se dostala :o) Velké ale pro mě bylo překvapení, když po půl dni tlapkání do kopce, jsme za slunečného dne došly na sněhové pole! Opravdu!!! Bílo a opravdický sníh :o))) To bylo žúžo ochlazení.

Více ve FOTOGALERII - TATRY 2006.

Dog-trekkaři v akci :o) - momentálně teda pózujíc...

Celé Vysoké Tatry jako na dlani, ale já nabírám nové síly...

WOW!!! Sníh!!! Supeeeeer!!!!!

29. června 2006

březen, foto - květen 2006

S prvním příchodem sluníčka mi venku přibylo tolik povinností, že jsem celkem ráda tentokrát přepustila místo u klávesnice paničce... ;o) Mno... nevím, nevím, jestli jí to ještě příště dovolím...

Jedno jarní psí odpoledne...

Sluníčko ten den lákalo ven tak usilovně, že jsme se s Beckulkou rozhodly pro Letnou. Bylo opravdu nádherně jarně... Jen při pohledu na neuvěřitelné množství stojaté vody na trávnících, ale i na chodnících, mě dost polévalo horko... Když je tolik vody, která se nemá kam vsáknout, na Letné v centru Prahy, kolik vody se zase požene z hor nemaje slitování s ničím, co jí stojí v cestě...? Bože dej, ať se vyplní předpovědi počasí, že se snad má opět pořádně ochladit! I když nevím, zdali varianta nového ledu na cestách a cestičkách v horách je tou přiměřenou daní... :(( Tyhle chmury mě tak nějak kalily radost z pohledu na toho mýho čochtana, který se nadšeně vrhal vstříc voděnce nejmilejší, byť jen sahající po kotníky. Máme se tolik co učit od těchhle chlupáčů... ta čistá radost z toho, co je právě teď a tady... "no co, včera byly závěje sněhu, které miluju k zbláznění, no, dneska nejsou, ale je tady zase vody tolik, že se dá cachtat a s míčkem blbnout až do bezvědomí... :)))" Pořád říkám, terapie psem...

Jaro, les, louka, voda... uahaaa... to je žúžo! :o)

Beckince je 4,5 let, ale stále znovu a znovu se nemohu vynadívat na tu fascinující psí komunikaci... Vím, že jsem určitě měla štěstí na její vyrovnanou povahu a jsem šťastná, že se mi ji podařilo nezkazit... Každým dnem mi potvrzuje, jak naprosto dokonale umí svou řeč a úžasně vychází se všemi jedinci napříč plemeny. Téměř každý den jsem svědkem toho, když páníček blížící se fenky zoufale hlásí: "A to je taky fenka?!? A snesou se???!!!" V klidu odpovídám, že Beckinka je vyhlášený "napravovač" povah, ale jestli opravdu své fenečce nevěří, můžeme se minout... Už tolik páníčků nás opouštělo s úžasem, jak je možné, že jejich 8-letá psí ratolest nejenže nevrčela, nehrbila se, ale dokonce si hrála krásně po psím jako v mládí... A já mlčím, usmívám se a v tu chvíli jsem opravdu šťastná...

Urousaná od vody, zažloutlá od pampelišek, ale šťastná k zbláznění... :-)

A usmívám se a jsem šťastná i tehdy, kdy mě Beckulík připravuje perné chvilky... Jako např. právě včera. Vracíme se po dvou hodinách na Letné Pařížskou domů, obě (promiňte mi ten výraz) "zprasené" až za ušima - Beckie nejen mokrá durch, ale i umazaná od bláta tak, že vypadala jako v maskáčích a já, v "psím oblečení" s ucouranými nohavicemi, v oranžové bundě s pravidelným bahnitým tečkováním, s kšiltovkou na hlavě a v těžkých goretexkách - a moje zlatíčko přepadne touha komunikace s lidmi (tohle dělá odmalička), v Pařížské si vybere ten nejdražší kšeft, způsobně se posadí před prosklené dveře a nejprve tiše upřeně na sebe upoutává pozornost jedné, v zápětí dalších dvou obsluhujících dam včetně převeledůležitě tvářícího se portýra. Jakmile si takto zajistí oční kontakt a usoudí, že z toho hihňání a šišlání uvnitř jaksi nic moc nemá, začne se projevovat hlasitě. Ale na omylu by byl ten, kdož by očekával štěkání. Nene... Beckinka nejprve polohlasně broukne, někdy i párkrát za sebou a když ani to nestačí, plačtivě začne houkat. A to už ví, že udolala i to nejneoblomnější srdce...

Portýr se zubatým úsměvem otvírá dveře dokořán a obsluhující personál se šišlajíc a ňuňajíc sklání nad objektivně "špinavým čoklem"... ;o) Ba co víc, můj šťastný ušák rozdává hrdě a nadšeně pac jako na předávání Oscarů, hrdelně konverzuje a blaženě se řehní... V duchu počítám vteřiny, kdy si taky všimnou mě, toho homelessácky vzhlížejího doprovodu a říkám si, že v ten okamžik kouzlo pomine... Ale kdepak, po chvilce opravdu přítomným dojde, že jaksi pes seberoztomilejší zřejmě bude někoho při sobě mít a tedy, když pozvednou zrak výš, stále omámeni čarovným kouzlem se vlídně usmějí i na mě a jakoby nevnímali mé vzezření, zvou nás obě dál... S díky cudně odmítám, v duchu se propadajíc hanbou a nenápadně Beckulce naznačuji, že dnešní tlachání je u konce. Až neuvěřitelně rychle pochopí, velmi elegantně se zvedne a kráčíme dál... Já se jen v ostychu ještě poohlédnu, kdeže jsme se to tak zdržely... DIOR, hlásá zlatá tabulka... ;o)))

17. dubna 2006 - Velikonoce

únor - březen 2006

Po odjezdu "našich" kluků jsme s paničkou trávily zimu střídavě v Praze a v Brdech, kde jsme si porůznu užívali s mými zlatými kamarády... K naší nerozlučné holčičí trojce Mimi, Aireen a já se tuhle přidal Artík (Miščin synáček), ondy Toník (taky Miščin synáček) a k tomu zase u nás přebejvala moje dobrá kámoška Audrin. A v tomto složení naše velká zlatá tlupa vyrážela na výlety...

Zleva: Artík, Mimi, Aireen a já

Loučení se sněhem v Brdech: Toník, Audrin, Mimi, Aireen a já.

leden - únor 2006

Tak to jsou oni, mí milí a galantní společníci ;o)

udatný kříženeček pitbula Lukášek...

To se vám tak jednou u nás doma objevil paniččin kamarád spolu se svými věrnými brachy - starším, zato však menším, Lukáškem, zvaným též Ukyšem, Ukyškem častokráte ale Ukyšulínem (poslední jméno obvykle u dvounožců vyvolává vydatný smích, čemuž ovšem, my, na svá jména hrdí čtyřnožci, nepřikládáme podstatný význam) a statnějším a mladším Šafránkem čili Šafrem neboli Šafruchou. Všichni tři byli moc milí, nevím, který z nich mi nadbíhal více, no znáte to, byla jsem doslova obletovanou psí dámou. Zprvu mi nebyl zcela jasný cíl a pobyt našich kamarádů, posléze jsem ale k mému velkému potěšení zjistila, že u nás pár týdnů pobudou.

Měla jsem možnost je seznámit s Prahou, tedy se životem ve městě, který kluci vůbec neznali, ukázat jim své oblíbené krámky, kam pravidelně docházím na pokec a piškotky, nejednou při ranním venčení jsme stihli "přepadnout" nějakého toho závozníka s pečivem a jednou jsme se se Šafránkem dokonce sami vydali zkratkou domů. Venčil nás tehdá chudák jejich páníček, který po nás právě uklízel ranní toaletu, my na sebe spiklenecky mrkli a byli pryč ;o) No řekněte sami, musel to být pohled pro bohy na páreček vyklusávajících retrieverů po Starém Městě... jen srabík Ukyš toho využil ve svůj prospěch a když prý se ho páníček několikrát ptal, kam jsme běželi, připitomněle civěl střídavě na něj a hned zase směrem naprosto opačným. Nebohý páníček mu slepě uvěřil a vydal se tudíž směrem od domova.

... a jeho věrný druh, trochu odrostlejší puberťák LR Šafránek

Cestu na zasněženou Vysočinu jsme museli vzít do vlastních tlapek...

Já ale strach neměla, vždyť to tady znám dokonale a navíc jsem nebyla sama, takže jsme pěkně doběhli až k nám do pasáže, jedinou chybu to mělo, že dveře k výtahu byly zavřený. Tak jsme si tam v klidu sedli a čekali, až někdo otevře. Měli jsme docela štěstí, protože po chvíli přišel moc hodnej pán z ostrahy, který mě zná a zazvonil na doma nic netušící paničku.... checht... se musela chuděrka vyvředit... ;o) No a mezitím, než pro nás sjela výtahem, jsme to stačili slíznout od přiřítivšího se páníčka... Ale zábava to byla pořádná... :-)))

Když pak nastal den jejich odjezdu zpátky do lesů na Vysočinu, na jednu stranu mi bylo líto, že je konec našim společným lumpárnám, na druhou stranu jsme se všichni děsně těšili na ukrutné množství sněhu...

A zklamaní jsme opravdu nebyli! Metr sněhu, do nějž hned zahučíte až po uši, je fakt super!

... tušili jsme totiž, co nás čeká (ty 3 tečky uprostřed - to jsme my)

Ty jo, v tomhle se fakt nedá chodit...

... musíme zkusit plavat... hihihi...

PF 2006